Lk 23:13-25  Pilát svolal velekněze, členy rady i lid  a řekl jim: Přivedli jste přede mne tohoto člověka, že pobuřuje lid; já jsem ho, jak vidíte, před vámi vyslechl a neshledal jsem na něm nic, z čeho jej obviňujete.  Ani Herodes ne; vždyť nám ho poslal zpět. Je zřejmé, že nespáchal nic, proč by zasluhoval smrt.  16 Dám ho na místě potrestat a pak ho propustím.  Ale oni všichni najednou křičeli: Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!  To byl člověk, kterého uvrhli do vězení pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu.  Tu k nim Pilát znovu promluvil, neboť chtěl Ježíše propustit.  Avšak oni křičeli: Na kříž, na kříž s ním!  Promluvil k nim potřetí: Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít. Dám ho zbičovat a pak ho propustím.  Ale oni na něm s velkým křikem vymáhali, aby ho dal ukřižovat; a jejich křik se stále stupňoval.  A tak se Pilát rozhodl jim vyhovět.  Propustil toho, který byl vsazen do vězení pro vzpouru a vraždu a o kterého žádali; Ježíše vydal, aby se s ním stalo, co chtěli.

Písně: Ž 138; 195; 494; 689

První čtení: Iz 3,8-14a

5. neděle postní: Judica

Introit: Dopomoz mi, Bože, k právu, ujmi se mého sporu, dej mi vyváznout před bezbožným pronárodem. Tys přece moje záštita. (Ž 43,1n)

Milí bratři a sestry,

„… vždyť je zřejmé, že nespáchal nic, zač by zasluhoval smrt.“

Tak to řekl Pilát o Ježíši. Římský představitel cizí okupační moci. Pátý judský prokurátor s nepěknou pověstí. Odpovědný za nejedno krveprolití, když příliš horlivě mezi Židy prosazoval římskou nadvládu a dotýkal se přitom dosti neomaleně jejich náboženského cítění. Právě takový člověk však shledal, že Ježíše nemá proč poslat na smrt. Právě takový člověk po třikrát usiloval propustit Židovského krále proti stále urputnější snaze Ježíše se zbavit a popravit jej jako zločince. Jako buřiče právě vůči světské moci. Ale světská moc to tak nevidí. „Já na něm vinu neshledávám“, řekne již podruhé Pilát. Vinu přímo bytostně cítí zástupci Izraele. Ale to je přece Boží lid, který měl možnost poznat v Hospodinu spravedlivého, milostivého a milosrdného Boha! Nyní však jednají, jako by jej neznali: tvrdě, nelítostně. Překáží jim Bůh, který se ukázal v tomto Ježíši Nazaretském. Nyní poníženém, jako figurku předávaném od jednoho potentáta ke druhému. Skoro cítíme tu jejich nedočkavost, aby už konečně někdo mocný jasně řekl: „Toho nechceme. Ten neodpovídá našemu očekávání.“ Ale oni musí počkat. A Piláta k tomu teprve přivést.

Nedá se říct, že Ježíš byl odsouzen hned a snadno. Vždyť již podruhé se dostal k tomuto římskému místodržiteli Pilátovi Pontskému. Mohli bychom tedy čekat, že tento vladař bude soudit zcela podle svého a nenechá se ovlivnit lidmi na náměstí. Zkraje tomu tak bylo. Pilát dlouho tlaku davu odolával. Chtěl, aby Ježíšova vina byla prokázána. Snad si dělal naděje, že když k představitelům Židovstva přizve lidi z ulice, přece jen se oblíbeného Ježíše zastanou. Usiloval Ježíše propustit. Ježíš zjevně žádný zločin nespáchal. Proč jen se vůči Ježíši zvedá tak zarputilá vlna odporu? Je to zarážející. Pilátovi byli Židé málo pochopitelní. Tentokrát je to pro něj další z podobných případů, které se mu politicky nedaří zvládnout. Ale vše se má dít a děje se veřejně. Ježíšův proces nebyl nic pokoutního. Veřejně a potřikrát tu zní Pilátovo přesvědčení, které máme doloženo i u ostatních evangelistů: „Já na něm vinu neshledávám.“ Tedy, Ježíš je nevinen. Smrt nezasluhuje. Má být propuštěn. Tak se to zapsalo do historie: Ježíš nebyl žádný rebel. Nebyl politicky nebezpečnou osobou. Neusiloval o svržení římské nadvlády ani Heroda z trůnu. Jeho poslání a význam je jinde.

Evangelistu Lukášovi velmi záleží na tom, aby bylo naprosto jasné, že Ježíš a tedy ani jeho církev nejsou společensky škodlivým, nebezpečným elementem. Víc než na nespravedlivém procesu před Pilátem už to snad ukázat nejde. Až do nebe volající potupa Krále, jehož sám Bůh, ve svém Synu poslal. A kdo jediný se jej zastane? Římský úředník, nevalné pověsti. Člověk, o kterém se traduje, že byl cynický vůči pravdě a jejímu prosazení na zemi. Přece jediný on usiloval Ježíše propustit. Ale byl to chabý pokus. Pokus postavit se nenadále sjednocené starozákonní církvi, která si sama pod sebou řeže větev; stále nepoučena vlastními dějinami. Připomeňme kritické Izajášovo kázání před 800 lety: „Nestoudnost jejich tváře proti nim svědčí. Jako Sodoma svůj hřích vystavují a neskrývají.“ (Iz 3,9) A to se děje ve chvíli, kdy Hospodin nasadil ten nejmocnější prostředek pro jejich záchranu, svého vlastního Syna. A zase se hodí Izajáš: „Jeruzalém klopýtl a Judsko padlo; jejich jazyk a jejich skutky byly proti Hospodinu a do očí vzdorovali jeho slávě.“ (v. 8) Tak vzdorovali křikem před Pilátovým stolcem. Stále se stupňuje křik lidí, kteří snad již přestávají myslet. Protože jinak by si museli vzpomenout, že ještě nedávno v chrámě, kde Ježíš veřejně učil, mu viseli na rtech. Museli by si vzpomenout na to, jak mezi nimi uzdravoval nemocné, potěšoval a dával pocítit úlevu v odpuštění hříchů. Co se jich to zmocňuje, že jsou všichni jako posedlí, jako v transu? To nelze vysvětlit jen chytrou taktikou náboženských vůdců. Dnes se tomu říká davová psychóza. Jsou to nepostižitelné zlé síly, protibožské, zbavující lidi rozumu i citu. A oni jako bezbranné loutky tomu propadají. Jsou jako ovce bez pastýře.

Dokonce ani když jim Pilát dělá ústupek a nabízí, že nechá Ježíše potrestat a pak propustit, jejich srdce nezměkne. Zde už i Pilát propadá zmatení: Za co chce dát Ježíše zbičovat? Nemá problém se tím zalíbit davu mučením nevinného? Chce vyklouznout polovičatým rozsudkem, který tolik nebude bolet ani jednu z přetahujících se stran? Myslí, že Ježíši výprask zas tolik uškodit nemůže?

Ale oni všichni najednou křičeli: „Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!“ – Lukáš objasňuje, co je Barabáš zač – vězeň pro jakousi vzpouru ve městě a vraždu. Lidé sympatizují s bojovníkem za svobodu. I když ten jde za svým cílem přes mrtvoly. Ale tady se ukazuje ještě něco navíc: že i lid Boží, církev, sympatizuje více s takovými Barabáši než s tichým králem Ježíšem, který tu stojí mlčky. A my si uvědomujeme, že víc než ten stupňující se křik, v němž zaniká druhý chabý Pilátův pokus propustit Ježíše – je snad slyšet to ticho z Ježíšovy strany. Neboť Bůh mlčí. Nepromluví z nebe. Nezahřmí, ani nepošle oheň, aby potrestal ty zpronevěřilé syny Izraele. A pak už jen ten křik: „Na kříž, na kříž s ním!“

Tehdy k nim Pilát promluvil potřetí – „Čeho se vlastně dopustil? Neshledal jsem na něm nic, proč by měl zemřít.“ A znovu pokus zalíbit se: „Dám ho zbičovat a pak propustím.“ Oni však znovu s křikem vymáhají pro Ježíše jen jediné: kříž! A „jejich křik se stále stupňoval.“ Po třetím klání Pilát podlehne a vyhoví jim. Propustí toho – tentokrát již nejmenovaného, protože za něj mluví jeho činy – spravedlivě odsouzeného povstalce a vraha. A vydal Ježíše do jejich zvůle. Tak končí scéna před Pilátem. Rozsudek padl. „Na kříž s ním!“

Kdo je za to odpovědný? Kdo se tak podle zbavil židovského krále? – Jednoznačně jeruzalémští Židé své doby. A jistě i světský vládce Pilát, který nekonal svou povinnost. Nehájil právo a spravedlnost. Zbaběle ustoupil davu z ulice a piklům představitelů Židovstva. Nebyl to omyl. Věděl, že jedná proti právu i proti vlastnímu přesvědčení. A nezapomínáme ani na nesympatického krále Heroda. Lehkomyslnost, s jakou se Ježíše zbavil, byla také nízká. Jsme z toho venku?

Autoři starých evangelických písní (a mnozí ještě před nimi) však již o tom psali jinak: „V čem hledat důvod utrpení toho, hřích můj tě svírá, dluhů mých je mnoho. Ježíši, Pane, vina má tě tíží, na mém jsi kříži.“ (EZ 321) Sami vyznávají: „To my, to já jsem se provinil a za mé viny ty, Pane, trpíš.“ Náhle člověk přestane svalovat vinu na Židy, na Piláta, na Heroda, na okolnosti a nepříznivou dobu a místo nich vyznává vinu svou. Skutečnost, že tyto písně máme hojně ve zpěvníku a dokonce i dnes je zpíváme, nás nutně vede k úvaze, že k posunu došlo a na stranu těch ukřičených žalobníků nebo přinejmenším zmanipulovaného davu jsme se dostali také. Ba, že jsme toto místo přijali a zpíváme to také coby osobní vyznání před Bohem: „To já a moje činy, mé zrady a mé viny jsou příčinou těch běd.“ Nebo: „Tvé břímě mé jsou hříchy a já jsem zavinil, zač Beránku ti tichý, tak tvrdě trestáns byl.“ Ten zlom, ten přerod se děje jedině změnou lidské mysli. Když o sobě začnu smýšlet jinak: Už nejsem spravedlivá, ta, která se svrchu dívá na tehdejší jeruzalémské davy, ani na dnešní davy, které také tak snadno propadají manipulaci a populismu. Ale dovedu si připustit, jak snadno se dostávám mezi ně, když stále jen hledám viníka mimo sebe. Srdce zahleděné dovnitř do sebe se změní, když se obrátí k Němu, k Beránku tichému. To je pokání. Změna smýšlení. Udála se ta změna opravdu i s námi? A nalezli jsme v této staré, osvědčené cestě víry, v cestě našich předků, také cestu svou? Vidíme na jejím konci přece něco jiného, než jen veliký smutek nad sebou samými?

Díky Bohu, smíme vyhlížet také tuto změnu, kterou s celým procesem nakonec vykonal Pán. Jak On si jej použil. Na Pilátovi jsme poznali, že představitel světské spravedlnosti se ukřičet dá. Ale Bůh se ukřičet nedá. Až k němu stoupá křik z této země, křik davu, který se chce zbavit svého Spasitele. Až do nebe volá to odmítnutí: „Pryč s ním! Na kříž!“ – Až když byl vysloven rozsudek, teprve přichází ten div: Bůh ten lidský, ten náš, rozsudek bere vážně. Připouští, aby byl vykonán. Ne Pilát, ale Bůh sám Ježíše vydal lidem, „aby se s ním stalo, co chtěli.“ Dav provinilých se může rozejít. V lítosti. S pokáním. Ale s nadějí, že přijde velikonoční ráno a kříž nebude mít poslední slovo. A lidská zloba, ani ta manipulace také ne. Bohu buď za to sláva nyní i navěky! Amen.