Lk 22:47-53  Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil.  Ježíš mu řekl: Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: Pane, máme se bít mečem?  A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ježíš však řekl:„Přestaňte s tím! Dotkl se jeho ucha a uzdravil. Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi.  Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.

2. neděle postní – Reminiscere

Introit: Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine, a na milosrdenství svá, kteráž jsou od věků. (Ž 25,6)

Písně: 373; 309,1-2.7-8; 315,1-2.6; 635

První čtení: Žalm 35,1.17-24

Milí bratři a sestry,

„Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ – Tak Ježíš podruhé nabádá své učedníky v Getsemane na hoře Oliv, na místě, kde nocovali. Mají se konečně připravit ke spánku? S modlitbou před usnutím na rtech? Ježíš a jeho přátelé. Ale již nejsou všichni. Jeden z celku chybí. Je jich jen 11. Ale ke spánku se ještě nikdo nestačil uložit. Ježíš ještě mluví a oni mu naslouchají. Docela intimní, důvěrná situace. Mohli bychom to přirovnat k rodinnému kruhu, kdy jsme ještě spolu. Ale už nás píchá u srdce, že jeden, který s námi býval, teď chybí. Co s ním asi je? Ale ještě držíme pospolu a toužíme uchránit si bezpečí a klid.

A tu někdo zvenčí ten důvěrný kruh naruší. Jako když ostře někdo zazvoní u dveří a my se vylekáme, vyskočíme, co to znamená? Co honem dělat? Je zřejmé že něco se děje. – Ježíš ani nestačil dopovědět větu. Uprostřed řeči ke svým blízkým jsou vyrušeni a vyplašeni. „Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil …“ Děj se hrne o překot dál. Není čas promyslet, kde se vzal najednou na odlehlém místě ten dav lidí. Když tu hned z anonymního zástupu dopředu vystupuje jeden, který přece měl být až dosud s nimi. Ten, který jim chybí. Ještě nedávno, vlastně dnes, seděl s nimi u stolu a přijímal z Ježíšovy ruky chléb a kalich. Teď však přichází z druhé strany, od takových, kteří mají v rukou meče a hole. Co tu dělá Jidáš; jeden z Dvanácti? – v ekumenickém překladu je Dvanáct psáno s velkým D. Všichni víme, že to nebylo nějakých náhodných dvanáct lidí. Ale že tento učedník patřil mezi nejbližší přátele, které Ježíši stáli po boku, když konal své prorocké dílo. Mohl již rozumět, co to dílo znamená. Že se neúčastnil nějakého privátního kurzu víry, ale bylo mu dopřáno mít účast na Božím plánu spásy. Pán si každého z nich povolal jménem. I Jidáše jistě. A Jidáš měl možnost slyšet, když Petr nahlas vyznal, že Ježíš je ten Kristus, Syn Boha živého! A teď tento Jidáš přichází s davem násilníků!

Není nám vůbec sympatický, viďte? Je to postava, od které se distancujeme. Je nepochopitelný ve své zradě, za kterou si dal zaplatit. Chystá své „jidášské políbení“, které se stalo odpudivým pojmem až do dnešních časů. Pojmem pro to nejproradnější zneužití symbolu důvěry a lásky. Vždyť co jiného je políbení? Tam kde se lidé takto zdraví, jeden před druhým se cítí bezpečně, v největší vzájemné blízkosti se vydávají jeden druhému v důvěře. Je otřesné, když někdo zneužije gesto důvěry.

Dovolte mi příměr. Možná jste zaznamenali, že minulý týden v Kábulu pronikli do nemocnice členové organizace Islámský stát oblečení v bílých pláštích, pod kterými však měli kalašnikovy. Bílý plášť, znak člověka, který pomáhá a léčí, v tu chvíli kryl toho, kdo v okamžení rozséval smrt. To je drastický příklad. Jsou tu i další příklady dokonce i z naší společnosti, jako je volání o pomoc u odstaveného auta na dálnici, kdy je tento signál zneužit a ochotný zachránce napadnut a okraden. Taková proradnost rozrušuje celou společnost a ničí zvyklosti, které po generace byly znakem věrohodnosti a bezpečí. S Jidášem vstupuje do mezilidských vztahů podezřívavost a zlo napadá dosud dobré vztahy. Zlo, ten zlý, se pod rouškou známé, důvěrné tváře vlamuje do kruhu přátel a jako lavina s sebou nese spád dalších zlých událostí.

Nemohl by s tím Ježíš ještě něco udělat? A on udělá. Do překotného sledu děje – kdy jej Jidáš už už políbí – jej Ježíš osloví a přesně poví, co se tu vlastně děje. „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Znamená to: Když jsi podlehl pokušení, vábení peněz a zaprodal ses za cenu ztráty důvěry svých nejbližších, Ježíše a jedenácti dalších učedníků, tehdy jsi podlehl tomu zlému a jeho ďábelskému plánu. On ti za to dá málo (30 stříbrných), ale ty zaplatíš vším. Zneužitím a pošlapáním mezilidské důvěry jsi otevřel dveře dokořán, aby dílo zkázy mohlo vypuknout. Dav za Jidášovými zády se tlačí, aby se zmocnil Ježíše. A aby zničil všechna pouta bratrství, která v Ježíšově společenství byla navázána a mohla nést dobré plody.

Není to neuvěřitelná situace? Je to vůbec v lidských možnostech takto zneužít Boží lásku? Je Bůh skutečně tak bezbranný? O to tu přece jde. „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ I Ježíš sám je tím překvapen. O sobě, jako o Synu člověka mluvil, když učedníky připravoval na své utrpení. „Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí.“ (9,44) V modlitbě k Otci zde, na Olivové hoře, ve vnitřním zápasu přijal ten hořký kalich a nyní je připraven jej pít. A tu je již první hořký doušek. Jeden ze Dvanácti jej chce označit, aby nebylo pochyb, koho se mají nepřátelé zmocnit. Vidíme, že to nemůže být náhoda, dokonce ani lidský plán. To Bůh sám vystavil svého Syna do této ponižující situace a nechává jej, aby on udělal ten krok a upozornil na sebe a nepřátelé na něho mohli zaútočit. Pro nás tak těžko pochopitelný plán Boží záchrany. Plán spásy světa. Hleďme, jak se vyvíjí. Ježíš, Syn člověka, poslušný Syn Boha živého, je Bohem vydán do lidských rukou, lidem napospas. A Bůh je podivným způsobem u toho.

Učedníkům se však zdá, že to Ježíši vypadlo z ruky. Že je bezmocný a potřebuje právě jejich pomoc. Proto se ptají, horlivě, vlastně už jdou do toho: „Pane, máme se bít mečem?“ A dříve, než Ježíš stačí odpovědět, již padne první rána. Jeden z nich, jeden z jedenácti švihne mečem – proti komu? – zdá se, že jen tak se ohnal. A hned do živého. Ublížil. Sluhovi velekněze – dnes bychom řekli nějakému asistentovi chrámového úřadu – uťal pravé ucho. A jistě by se strhla bitka, vždyť víme, že nepřátelé přišli ozbrojeni meči a holemi, kdyby nezasáhl sám Ježíš. Již opravdu stojí v popředí. Všichni vědí, že je to on, kvůli němuž se to vše děje.

„Přestaňte s tím!“ – nebo jinak přeloženo: „Nebraňte jim ani v tomto!“ Jinými slovy: nechte, připusťte, aby tato zlá chvíle pokračovala. Co chcete svými meči zachraňovat? Vidíme, že ani jeden z těch, kteří se pokoušejí zasahovat, tu nezachrání nic. Všichni, kteří mysleli, že jsou strůjci a pány situace – Jidáš, zástup židovských předáků, pak i učedníci – všem se to vymkne z rukou. Pánem situace se stává ten, kterého jedni přišli zneškodnit a za něhož druzí chtěli prolévat krev. Ježíš. Ten, který před chvíli klečel a modlil se a v potu a pochybnostech nakonec docela sám vyzápasil své rozhodnutí: „Otče, ne má, ale tvá vůle s staň.“ Ježíš tím, co koná, plní Boží vůli. Tak to je. Pohleďme na to pod tímto zorným úhlem. Sledujme jen Pána Ježíše:

Na poslední chvíli zastavuje Jidáše, který jej chce políbit. Snad i tento zrádce by ještě mohl litovat, když si uvědomí, co činí. Když odpoví na otázku: „Políbením zrazuješ Syna člověka?“

Pak Ježíš zastavuje učedníky, když chtěli rozpoutat bitku. Jejich horlivost pro Pána způsobila, že zřejmě ten, kdo stál nejblíž – i když nepřítel, přece člověk, od teďka neslyší.

A Ježíš to okamžitě napravuje. Uzdravuje ucho svého nepřítele, rozumějme: podrobnost, že to bylo ucho „pravé“, nás odkazuje k pravému slyšení. V očích Syna člověka ani nepřítel nesmí přijít o příležitost uslyšet ve svém životě o Boží lásce. Kolikrát církev ve své horlivosti pro víru způsobila, že ti, které napadala, už nikdy nemohli slyšet evangelium. Zasahovat násilím proti nepřátelům ve jménu Božím – a to oni právě dělali – nepřinese žádný užitek a nikomu to nepomůže.

A nakonec Ježíš promluví vůči židovským předákům – Lukáš tam vyjmenoval jejich funkce. Byli to kompletně všichni zástupci, představitelé Božího lidu! A jeho řeč je navždy v dějinách zahanbuje. Chtěli ho ulovit, zrádně se ho zmocnit pod rouškou tmy. „Denně jsem byl mezi vámi v chrámě a nevztáhli jste na mě ruce,“ řekl jim. Ale oni tím sami na sebe prozradili, že temnota je jejich prostředek, s nímž zacházejí. Tmu a podplaceného zrádce si berou na pomoc, aby se násilím zmocnili člověka, který před nimi neutíká, neskrývá se, nýbrž vystupuje do popředí, aby ten špatný čin měli usnadněný.

Pozor!, ne jako kliďas, hrdina, který právě na tom pěstuje obdiv diváků. Ani jako zoufalec, který všechno vzdává. A už vůbec ne jako bandita, který chce silou získat vládu. To Ježíš není. A tohle není nehoda ani nějaká nešťastná souhra okolností. Nepřipadá v úvahu, že zítra by to dopadlo jinak. Ježíš jasně označuje, kterým mocnostem se tu otvírají dveře, aby On mohl nastoupit cestu svého utrpení, avšak zároveň cestu naší spásy. „Toto je vaše hodina, vláda tmy.“ Sám tu stojí jako Pán té chvíle a zároveň poslušný Boží Syn, který plní Otcovu vůli. V jeho slabosti se má projevit jeho sláva; v poslušnosti jeho svrchovanost. Amen.

Modlitba: Pane, s údivem a chvěním shledáváme, jak velikou láskou nás miluješ. Nikdo ti není takovým nepřítelem, aby ses pro něj neobětoval. Oslavujeme tě za tuto milost. Amen.