Kalich hořkosti – kalich radosti

Lk 22:39-46  Potom se jako obvykle odebral na Olivovou horu; učedníci ho následovali.  Když došel na místo, řekl jim: Modlete se, abyste neupadli do pokušení.  Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň. Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.  Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji; jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve.  Pak vstal od modlitby, přišel k učedníkům a shledal, že zármutkem usnuli.  Řekl jim: Jak to, že spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.

Introit: Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou. (Ž 91,15)

Milí bratři a sestry,

doba postní je dobou zkoušek, dobou prověření naší víry, dobou 40 dní příprav na velikonoce. Tuto dobu smíme využít víc než kdy jindy k tomu, abychom Bohu dali prostor a mohla se dít jeho vůle. A to v osobním i společném životě. Tak jak to řekl Pán Ježíš: „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ To však nejde udělat jinak, než že svou vlastní vůli potlačíme. Není to snadné a není nám to vlastní. A přece nám víc prospěje, když své vůli nedáme vždy zelenou. Myslím, že nějakou zkušenost s tím přece máme. I když ponejvíce asi prosazujeme vůli svou a příliš o tom nepřemýšlíme. Ale jsou chvíle, kdy svou vůli dovedeme potlačit ve prospěch dobré věci, ve prospěch druhého člověka. Má to však své meze. A Pán Ježíš svým učedníkům, které měl rád, tak jako má rád i nás, dvakrát radil, jak nepodlehnout pokušení a místo své vůle dát za pravdu Bohu a ve svém životě přijmout vůli jeho. Protože Boží vůlí je, aby nikdo nezahynul, ale měl život věčný. I když nám to tak ve chvíli, kdy se o svou vůli hádáme, připadat nemusí. Myslíme, že zlému unikneme po svém.

Ovšem, jak nám Bůh připravil vysvobození od zlého? O tom jsme právě četli. Stalo se to skrze dílo jeho Syna Ježíše. A toto jeho dílo, vlastně jeho služba k našemu spasení, jej stála mnoho bolesti a také sebezapření. Svůj velikonoční zápas začal na hoře Olivové, na místě, kam obvykle s učedníky chodili nocovat. I tento večer – po té, co vstali od svátečního stolování, kde jim Ježíš podával chléb a kalich a mluvil přitom o utrpení na svém těle a o své prolité krvi – i tentokrát šli na známé místo. Ne do úkrytu, ne z Jeruzaléma pryč, aby uniknul. A učedníci byli s ním. Ježíš chtěl, aby s ním byli i v této těžké, přetěžké chvíli. Stejně jako předtím, když řekl: „Velmi jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.“

Jak je to lidské a potěšitelné! Pán Ježíš nebyl nějakým necitelným hrdinou, který by blížící se smrt přijímal s úsměvem, aniž by hnul brvou. V těžké chvíli chce mít své přátele kolem sebe. I je chce uchránit od zlého. A proto je prosí, aby se i oni modlili. „Modlete se, abyste neupadli do pokušení.“ Pak poodešel o kus dál – ale evangelista to napsal tak, že rozumíme, že byl na dohled a na doslech svých učedníků – a začal se modlit.

V rozhodující chvíli tedy Ježíš nedělá nic jiného, než že se modlí. Zastavme se u toho, neboť modlit se je činnost v tomto světě pořád ještě spojovaná s vírou, a s církví, i s kostelem. Máloco lidé vědí i dnes tak samozřejmě jako to, že k víře v Boha patří ochota modlit se, tedy s Bohem mluvit. A je to pravda. My dnes, na začátku postní doby, slyšíme z evangelia, že jedinou Ježíšovou přípravou na zlomovou událost v jeho životě byla modlitba. Skutečně, Ježíš nevymýšlel nějakou strategii, jak obelstít své nepřátele; ani jak se jim postavit a přemoci je. Ani včasný odchod z Jeruzaléma, tedy útěk, nebyl jeho řešením. Pouze modlitba. Modlitba pokorná a vroucí. „Klekl a modlil se: Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“

Pán Ježíš přirovnává svůj těžký úděl ke kalichu, který má vypít, tedy přijmout, podvolit se mu. Kalich je slovo, kterému rozumíme i my. Je to slovo plné významů. Předně si však máme uvědomit ty významy biblické. Prorok Izajáš pomocí kázání o vypitém a odstraněném kalichu oznamoval, že Bůh svůj hněv od Božího lidu již odvrátil: „Jeruzalémská dcero, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich mého rozhořčení, už nikdy z něho nebudeš pít.“ – Nyní o to prosí Boží Syn svého nebeského Otce. Co ta prosba znamená? Aby nemusel upadnout do lidských rukou. Aby nemusel zůstat opuštěn a zrazen. Aby nemusel být urážen a mučen. Aby jej minul potupný kříž a bolestná smrt. – „Odejmi, ode mne tento kalich.“ Ježíš si přál, aby ten kalich hořkosti a závrati nemusel vypít. Možná nás to překvapuje, že cesta na kříž v Ježíši nebyla nijak naprogramovaná. Někdy o Pánu Ježíši tak smýšlíme – to když se s ním srovnáváme a sebe omlouváme. Že pro něho to bylo vlastně lehké, zatímco my to máme těžší. Že on byl pro sebepotlačení a poslušnost nějak uzpůsoben, zatímco my ne. Ukazuje se však, že to pro něho bylo těžké jako pro každého člověka, když nastává hodina jeho smrti. Pán Ježíš věděl, že přijmout cestu, kterou mu jeho Otec určil, bude těžké. Bude to zápas. Ale přijímá jej a zápasí právě tímto způsobem, že se k Otci obrací v modlitbě. Svou vůli projevuje, ale pokorně dává přednost vůli Boží. Jeho modlitba pokračuje slovy: „Ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“

„Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.“ – Nebeský Otec Synovu modlitbu slyšel a odpověděl na ni. Ovšem jak? Tak že jej posiluje, aby v modlitbě neustal. A opravdu, modlitební zápas je ještě těžší. Čteme o tom, že Ježíš se silně potil, ale neustal. „Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji.“ Ten kalich utrpení pije již nyní! Vždyť nikde jinde v pašijním čtení pak nečteme o tom, že by Ježíš nějak projevoval vnitřní zápas a bolest; když jej zatknou, ani když jej budou vyslýchat, bičovat. Ba ani na kříži, když se tam bude naposledy modlit k Otci, nebude to již spojeno s podobným zápasem jako zde. Na Olivetské hoře – kde se zdánlivě ještě nic neděje a na dosah jsou jen jeho přátelé – tam Pán Ježíš zápasí, až mu pot teče. O co? Aby vydržel a neustoupil v poslední chvíli? Aby vydržel bolest a zklamání? A nebo ještě víc zápasil o to, aby došlo jeho poslání opravdu Božího cíle? Aby se jeho životní cesta Syna člověka ukázala jako správná. A on, aby skutečně těm, které miluje a s nimiž se sbratřil, nám lidem, přinesl záchranu právě z toho pokušení, které nás strhává od Boha pryč, k vlastní vůli a do smrti. Ježíš tedy zápasil o podřízenost Boží vůli. „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Musel zapřít sám sebe. To znamená: zápasil sám se sebou, se svým pudem sebezáchovy! A ještě víc: se svou odpovědností, kterou nesl za úspěch svého poslání. Ježíš tu stojí proti opravdové tíze smrti, proti tíze porážky, proti tíze zla – a ta tíha na něj skutečně doléhá. Až ho to děsí. Ale vytrvá až do vítězného konce. Ano, Pán Ježíš tento modlitební zápas vybojoval.

Pak vstal od modlitby, ale co shledal, když těch pár kroků přešel zpátky ke svým učedníkům? – „Shledal, že zármutkem usnuli.“ Ne únavou. Ne, že by snad byli lhostejní k Ježíšovu zápasu. Ale zármutkem. Ano, člověk může být tak přemožen smutkem, že už nevidí žádné východisko, že nemá žádné dobré vyhlídky a s ničím dobrým už nedokáže počítat. Je doslova zbaven energie a ochabne. Svůj život vzdá. To se stalo učedníkům tváří v tvář hořkému údělu, který jejich Mistra čekal. Ale on je budí. On je v té ochablosti, podobné smrti, nenechává. Budí je a pozvedá. „Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení.“

Teď víme, že Ježíš mluvil ze své zkušenosti. I on musel o vlastní poslušnost Bohu zápasit s těžkým pokušením. I když přitom člověku vůbec není dobře, potí se a třeba pláče, přece je modlitba, jak jsme viděli, tím nejlepším bojem. A Bůh člověka v tom zápasu neopouští. Ochotně i nám pošle svého anděla, svou pomoc, když budeme opravdově zápasit o prosazení Boží vůle proti vůli naší. A to stačí. Smíme se na to spolehnout. Modlitba je zbraň proti pokušení všechno vzdát a proti liché naději, že když vyhovím sobě, tak udělám pro sebe to nejlepší. Naopak. To jsou satanovy zbraně, jimiž nás láká na svou stranu. A proti Bohu. Ale Pán je nablízku. Svůj boj statečně vybojoval. Kalich hořkosti přijal. A tím v pokušení – posledním a nejtěžším – obstál. Díky jeho vítězství se kalich, který on nám podává, proměnil v kalich radosti. Dává nám jej pít u svého stolu. Proto smíme mít podíl na jeho smrti i vzkříšení. U jeho stolu zde smíme přijmout již závdavek Božího království. A jednou, tam viditelně budeme s Pánem stolovat, jíst a pít z plodu vinné révy, jak on sám slíbil. Amen.

Vyznání vin: Jako odpověď na evangelium o Ježíšově vítězném boji, vyznejme, jak my na tom jsme před Bohem; co rozpoznáváme ve světle jeho lásky o svých životech:

– Pane, vyznávám před tebou i před bratry a sestrami, že jsem nebrala dost vážně tvé slovo a v obtížích jsem se nedokázala cele spolehnout na tvé sliby, nevzdávala čest tobě jedinému. Nejednou se mi zdálo, že můj život, celá budoucnost, víc závisí na mé vlastní vůli a na jiných lidech než na tobě.

– Prosím o tvé odpuštění. Dej, abych přijala tvou milost radostným srdcem a s dobrořečením.

Kdo takto vyznáváš a prosíš i za sebe, pověz to slovy: Pane, smiluj se! Kriste, smiluj se! Pane, smiluj se! Amen.

Přijměte slovo milosti: Toto je smlouva, kterou s vámi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu. Amen.

Apoštolské vyznání víry: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem,

byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha Svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.