Ex 4:18 – 5:1   Mojžíš odešel a vrátil se ke svému tchánu Jitrovi. Řekl mu: Rád bych šel a vrátil se ke svým bratřím, kteří jsou v Egyptě, a podíval se, zda ještě žijí. Jitro Mojžíšovi odvětil: Jdi v pokoji.  19 Hospodin pak řekl Mojžíšovi ještě v Midjánu: Jen se vrať do Egypta, neboť zemřeli všichni, kteří ti ukládali o život.  20 Mojžíš tedy vzal svou ženu a syny, posadil je na osla a vracel se do egyptské země. A do ruky si vzal Boží hůl.  21 Hospodin dále Mojžíšovi poručil: Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí.  22 Potom faraónovi řekneš: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn.  23 Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.  24 Když se na cestě chystali nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit.  25 Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví.  26 A Hospodin ho nechal být. Tehdy se při obřízkách říkalo:Jsi ženich, je to zpečetěno krví.  27 Hospodin řekl Áronovi. Jdi na poušť naproti Mojžíšovi. Áron šel, setkal se s ním u Boží hory a políbil ho.  28 Mojžíš oznámil Áronovi všechna Hospodinova slova, s nimiž ho poslal, a všechna znamení, kterými ho pověřil.  29 Pak šel Mojžíš s Áronem a shromáždili všechny izraelské starší.  30 Áron vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a Mojžíš učinil před očima lidu ona znamení.  31 A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se.

1. čtení: Zj 21,1-7
2. Písně: Ž 1; 201; 406; 500

   Introit: Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu. (Ž 103,17.18a)

   Milí bratři a sestry,

   jsme předmětem Božího zájmu a Boží péče. Připomíná nám to náš křest. A toto ujištění se také jako červená nit táhne celou Biblí.

   My nyní neděli za nedělí probíráme příběh o muži, který byl označen za „největšího ze synů lidských – s jednou výjimkou.“ (L. Ragaz) A tou je Ježíš z Nazareta. Opravdu jen on předčí Mojžíše. Na něho, na Ježíše i Mojžíš ukazuje. Přehlédněme dnes Mojžíšův život od jeho počátku v této souvislosti – totiž v souvislosti s Božím plánem záchrany, která skrze Pána Ježíše dosáhla až k nám. Vraťme se ještě jednou zpátky před to jedinečné setkání a rozhovor s Bohem z prostředku hořícího keře.

   Na začátku byl Mojžíš, který se narodil, když jeho lid byl ve velikém ponížení. Pracovali jako otroci na faraonových stavbách. Každý narozený chlapec měl být tenkrát hozen do Nilu. Ale Bůh připravoval záchranu. Začátek Boží pomoci bývá často velmi nenápadný. I tenkrát byl začátek Boží pomoci tak nepatrný, že se vešel do rákosového košíku. A ten košík svěřili vlnám veliké řeky. Kdo to tušil, že v tom košíku ležela záchrana Božího lidu? Kdo by tušil, že o nějakých 1200 let později bude ležet záchrana celého světa v jeslích a o 30 let později, že bude viset na kříži.

   Dítě zachráněné egyptskou princeznou – ale vlastně Bohem – z nebezpečí, ze smrti a z Nilu, vyrůstalo jako princ. Dali mu jméno Mojžíš, jméno egyptské. Ale Mojžíš nikdy nezapomněl, že patří k tomu chudému a poníženému lidu. To vědomí mu v útlém dětství vštípila matka, které svěřili chlapce do péče. A proto Mojžíš byl přitahován k svému lidu zvláštní silou. Přišel za nimi a když viděl jejich utrpení, chtěl jim pomoci. Ale nepochopil, že křivdu nelze odčinit hněvem a násilím. Byl v něm zřejmě cit pro křivdu a utrpení. Tam v Egyptě a později u studny v midjánské zemi vidíme Mojžíše jako ochránce slabých před násilím silných. To není samozřejmá věc, že si uchoval citlivost v tak necitlivém světě a dokonce v paláci nelidského faraona. Ale ani vrozený smysl pro právo a soucit s trpícími neudělá z Mojžíše zachránce. Teprve setkání s Bohem ho připraví na úkol, který by sám nevyřešil. U hořícího keře s ním promluví Hospodin. A tam Bůh přemůže Mojžíšovy rozpaky, strach i neochotu. Mojžíš otevřel srdce Hospodinu a teprve tehdy ustupují překážky, které mu stály v cestě.

   Nejprve jeho tchán, který jistě nerad ztrácel zetě a dobrého pastýře, projevil pochopení pro jeho návrat do Egypta. Mojžíš vlastní důvod svého odchodu opatrně zatají.

   Druhou překážkou byl farao. Panoval sice přes čtyřicet let, ale teď už byl mrtev. Nemusel se tedy Mojžíš návratu bát. Ostatně tenkrát utíkal jako egyptský princ, nyní se vrací jako chudý pastýř se ženou a dvěma synáčky na oslíku.

   Třetí překážkou mohla být jeho rodina. Mojžíš už není sám. Musí brát ohled na ženu a děti. Ale žena má pochopení pro poslání svého muže. Je to veliká věc, že jdou spolu. To je velká věc, když muž a žena si rozumí, pokud jde o Boží věci. A když i děti jdou spolu. Važme si toho, jestliže jsme v rodině za-jedno, nebo máme-li někoho, kdo má pochopení pro naše nejlepší snahy. Pro Mojžíše to jistě bylo posilou, že na těžkou cestu do Egypta nejde sám. Největší silou pro Mojžíše byl ovšem Boží slib, že s ním bude On, Hospodin. A jako oporu tohoto slibu si Mojžíš nese hůl, s kterou má dělat před faraonem znamení.

   Bůh ovšem neslibuje Mojžíšovi zaručený úspěch. I když Mojžíš půjde poslušně, i když bude mít pochopení u těch nejbližších, i když ho bude provázet Bůh, nemá zaručeno, že farao ochotně svolí a lid propustí. Ale vítězství je už v tom, že bude s faraonem hovořit jako rovný s rovným. Člověk, jehož pohled směřuje vzhůru, se nestane plazem, ani před faraonem. A to už něco znamenalo. Tenkrát před faraonem prosebníci padali k zemi a vyznávali, že od něho mají život. Až do králova milostivého oslovení museli ležet jako mrtví. Mojžíš, který padl do prachu před hlasem Hospodinovým v midjánské poušti, bude stát před faraonem zpříma. Ti, kdo se sklánějí před Hospodinem, nemívají ohebnou páteř před lidmi.

   Naši pozornost zaslouží, co má Mojžíš vyřídit egyptskému králi: Porobený lid je Hospodinův prvorozený syn. To znamená, že Bůh počítá s dalšími syny, jimiž budou také jiné národy. I náš národ. Ale na onom prvorozeném (nikoli jednorozeném!) synu Bůh chtěl zjevit světu a národům své záměry. Boží záměr s lidmi je svoboda a služba. Ty dvě věci spolu souvisejí. Izrael má sloužit Hospodinu a jeho zákonu. To má být přitažlivým vzorem pro ostatní. To je pravá svoboda: kde člověk někomu nebo něčemu rád slouží. Nesvoboda je tam, kde člověk slouží z donucení něčemu nebo někomu, komu nechce. Bible si necení svobody, jak si ji představují lidé: dělat to, co se člověku zachce. Víra si cení svobody, ke které osvobozuje Kristus: Aby člověk měl volné ruce pro správnou věc. Takovou svobodu chce Mojžíš pro svůj lid od faraona. Žádá od krále, aby uvolnil lidi pro službu Bohu. Farao to odmítne, ale tím uškodí sám sobě: Ztratí syna. Kdo Božímu lidu zabraňuje ve službě Bohu, vždycky na to nějak doplatí sám. Mojžíš věděl, že ho čeká těžký úkol. Ve skutečnosti byl jeho úkol ještě těžší. Ale Bůh s ním mluví a proto Mojžíš jde. Tajemství Mojžíšovy síly je jeho rozhovor s Bohem. Tato síla je i pro nás připravena, začneme-li rozhovor s Bohem. Ale ještě než Mojžíš dojde do Egypta, odehraje se záhadná událost:

   Proti Mojžíšovi se postaví nejen farao, ale sám Hospodin. Nevíme, co se to stalo. Snad to byla náhlá nemoc. Ale ve chvíli, kdy Mojžíš už není schopen jednání, jedná jeho žena Sipora. Pochopila, že nebezpečí, do kterého se dostal Mojžíš, nějak souvisí s tím, že byla zanedbána obřízka. Mojžíšovi, nebo jeho synáčkům chybí toto znamení smlouvy, které Bůh uložil Abrahamovi. Mělo pro ně znamenat tolik, co pro nás křest. Sipora rychle jedná. Jako by tím krvavým znamením chtěla Bohu připomenout jeho slib. Díky divu, kterým je smlouva, Mojžíš žije dál a zachován pro veliký úkol. A kolem znamení smlouvy je i stmelena rodina. Nejen vnější jednomyslnost, ale hluboká duchovní jednota je důležitým předpokladem k velikým věcem. Každé rozhodnutí v rodině, ve sboru, v církvi nebo ve světě má být připraveno hlubokým duchovním sjednocením. To naznačuje i další odstavec.

   Po dlouhé době se setkávají Mojžíš a Áron. Ale k tomu musel oběma dát pokyn Hospodin. Jen proto šel Áron Mojžíšovi naproti. Když nedá Pán Bůh pokyn oběma stranám, čeká vždy jeden na druhého: Že ten druhý podá napřed ruku; že ten druhý udělá ústupek. (To je i zkušenost z ekumenického hnutí.)

   Tady Bůh zasáhl na obou stranách a proto se potkají někde uprostřed v poušti. Už jsme viděli, že pobyt v pustinách hrál v životě Mojžíšově a mnoha Božích lidí (i Pána Ježíše) velikou roli. My bychom mohli za poušť dosadit slovo „samota“. V samotě žil Mojžíš, v tichu samoty se setká s bratrem. A takto sjednoceni mohou předstoupit před lid s Božím poselstvím. Jako by už znali Kristovu prosbu k nebeskému Otci: „Aby všichni byli zajedno, a tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (J 17,21)

   Mojžíš před lidem předvedl ona tři znamení. Znamení s holí, proměněnou v hada: Moc prosté pastýřské hole je větší než moc faraona, který nosil na čelence zlatého brejlovce. ­- Znamení s malomocnou rukou: Boží moc neničí, ale dává život do pořádku. – Znamení s vodou z Nilu: Kdo odmítá Boží dobrotu, toho zklamou naděje, v které doufal (jako Egypt doufal v životodárný Nil). – A lid vděčně uvěří.

   Když je víra provázena viditelnými znameními, bývá lehké věřit. Tak tomu bylo v dobách, kdy Ježíšovo učení působilo na zástupy, protože jeho moc uváděla v úžas. Tenkrát v Egyptě i potom později v Galileji zástupy chválily Boha. Mojžíšův i Ježíšův příchod volal k radosti, nevyvolával rozpaky mezi lidmi. Jejich víra ještě nevěděla o riziku, které je s vírou spojeno.

   Ale neoslabujme jejich víru. Važme si mladé víry a dejme se jí strhnout. Vždyť i my můžeme vidět kolem sebe znamení. Není každý z nás znamením, jaký vliv má prosté a bezbranné Boží slovo, tak skromně znějící v ústraní společnosti a světa? Bez radostného úžasu a prosté víry se nestávají velké věci; nebylo by vysvobození Božího lidu; a nebylo by velkých věcí v našem životě. Amen.

   Modlitba: Pane Bože, dej, abychom v množství událostí věnovali svou pozornost a své srdce tomu, co chceš ty a za čím skrytě nebo zjevně přichází k nám tvá vláda a tvé království. Amen.