5. února 2017

Ex 4:1-17   Mojžíš však znovu namítal: Nikoli, neuvěří mi a neuposlechnou mě, ale řeknou: Hospodin se ti neukázal.  2 Hospodin mu řekl: Co to máš v ruce? Odpověděl: Hůl.  3 Hospodin řekl: Hoď ji na zem. Hodil ji na zem a stal se z ní had. Mojžíš se dal před ním na útěk.  4 Ale Hospodin Mojžíšovi poručil: Vztáhni ruku a chyť ho za ocas. Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl.  5  Aby uvěřili, že se ti ukázal Hospodin, Bůh jejich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.  6 Dále mu Hospodin řekl: Vlož si ruku za ňadra. Vložil tedy ruku za ňadra. Když ruku vytáhl, byla malomocná, bílá jako sníh.  7 Tu poručil: Dej ruku zpět za ňadra. Dal ruku zpět za ňadra. Když ji ze záňadří vytáhl, byla opět jako ostatní tělo.  8 A tak jestliže ti neuvěří a nedají na první znamení, uvěří druhému znamení.  9 Jestliže však neuvěří ani těmto dvěma znamením a neuposlechnou tě, nabereš vodu z Nilu a vyleješ ji na suchou zemi. Z vody, kterou nabereš z Nilu, se stane na suché zemi krev.  10 Ale Mojžíš Hospodinu namítal:Prosím, Panovníku, nejsem člověk výmluvný; nebyl jsem dříve, nejsem ani nyní, když ke svému služebníku mluvíš. Mám neobratná ústa a neobratný jazyk.  11 Hospodin mu však řekl: Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?  12 Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit!  13 Ale Mojžíš odmítl. Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.  14 Tu Hospodin vzplanul proti Mojžíšovi hněvem a řekl: Což nemáš bratra Árona, toho lévijce? Znám ho, ten umí mluvit. Jde ti už naproti a bude se srdečně radovat, až tě uvidí.  15 Budeš k němu mluvit a vkládat mu slova do úst. Já budu s tvými ústy i s jeho ústy a budu vás poučovat, co máte činit.  16 On bude mluvit k lidu za tebe, on bude tobě ústy a ty budeš jemu Bohem.  17 A tuto hůl vezmi do ruky; budeš jí konat znamení.

Poslední neděle po Zjevení Páně

Introit: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, neboť na věky trvá milosrdenství jeho!

Písně: Ž 85; 201; 254; 384; 397,11-13

1. čtení: Ex 4,1-17

Milí bratři a sestry,

je to div, že Bůh ještě mluví s Mojžíšem po tom všem, co tu čteme: čtyřikrát po sobě vznáší námitky proti Bohu a po páté odmítá vůbec plnit to, k čemu jej Hospodin vyzývá. Na jedné straně Mojžíš: „Kdo jsem já, abych mluvil s faraonem? Nestačím na takový úkol!“ A na druhé straně lid Izraelský: „Neuposlechnou mě a neuvěří mi.“ Hospodin na to praví: „Dobře, tak já ti pomohu – dám ti znamení – jedno a druhé a ještě třetí.“ To je div neskonalého Božího milosrdenství, že se Hospodin neodvrátí od lidu a od Mojžíše a také od nás, kteří se chováme úplně stejně – bojíme se, vymlouváme, nevěříme … Bůh chce naše vysvobození a my proti tomu máme námitky a neposloucháme a odmítáme. A Pán Bůh svého úmyslu přece nenechává. To je div Boží milosti, který se nám nejjasněji zjevil, když přišel na svět jeho Syn, aby nás zachránil a dokonal své dílo, i když jej mnozí odmítali a nakonec všichni opustili. A my se od těch dob každou neděli dáváme ujišťovat o tom, že Bůh „dílo svých rukou nikdy neopouští“, ačkoli s námi je to tak, jak to bylo s Mojžíšem a s Izraelem v Egyptě.

Hospodin povolává a posílá Mojžíše k synům Izraele, aby jim vyřídil: „Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, se rozhodl, že vás zachrání a vysvobodí.“ A posílá ho k faraonovi: „Běž a vyřiď mu vzkaz od Hospodina: Izrael je můj prvorozený syn. Proto jej propustíš, neboť Izrael nebude poslouchat tebe, ale mne. Už nebude tobě otročit, nýbrž jako svobodný lid bude sloužit mně – Hospodinu.“ To je poslání, kterým je Mojžíš pověřen – a je to těžké poslání. Jeho obsah je neobyčejný a neuvěřitelný. – Je to jistě pravda, že se Hospodin ujal zapomenutých a zubožených otroků v Egyptě, že mu na nich tolik záleží, že kvůli nim svede zápas s mocností egyptskou? A bude mít opravdu tolik moci, aby svůj úmysl prosadil? – Tyto otázky šly Mojžíšovi hlavou, když myslel na Izrael a na faraona. „Uvěří mi? Dají si ode mne říct?“ A proto vznáší už třetí námitku: „Ne, ne, Hospodine, oni mi ani neuvěří, ani mne neuposlechnou. Oni řeknou: Kdo ví, jestli je to pravda, s čím ty přicházíš? Jak ti máme uvěřit, že tě opravdu posílá Hospodin? Není to tak, jako už jednou, že jednáš jen o své vůli? Tenkrát jsi v hněvu zabil egyptského dozorce a pak utekl. Kdo nám zaručí, že se to nebude opakovat? Ty nás do něčeho zavlečeš, ale my nemůžeme utéct. Na nás dopadnou tresty a budeme na tom hůř než dřív. Když ty po nás žádáš, abychom tě uposlechli, my od tebe žádáme, abys nám nějak prokázal, že tě skutečně Bůh našich otců pověřil a že za tebou stojí.“ Spolehnout se jen na Boží slovo, důvěřovat jeho svědkům tak, aby člověk pro to riskoval, odvážil se nějakého činu, to je vždycky nesmírně těžké.

A vidíte, Bůh přijímá tuto Mojžíšovu námitku a nekárá ho proto. Dá mu znamení, která dotvrzují, že Mojžíš je vskutku Bohem pověřen. Právě tak dal Bůh moc Pánu Ježíši, aby prokázal, že On je skutečně ten Zaslíbený a Bohem seslaný Mesiáš. Proto činil znamení, konal mocné skutky – lidem na svědectví. Podobně dokonce i apoštolům dal Bůh takovou moc, že ke kázání připojovali i znamení jako potvrzení, že skrze ně mluví skutečně Bůh sám. A když mluví, tak to není jen zvuk, jen hlas, ale něco se děje, je za tím a u toho Boží moc. Když Hospodin mluví, znamená už to samo mocný čin. Když se k někomu „stalo slovo Hospodinovo“, vždy to změnilo jeho život. Svým slovem mocně a účinně zasahuje Bůh do tohoto světa. Kázání slova Božího, živé a mocné, to nejsou jen zbožné řeči bez účinku. Už to že lidé přicházejí znovu a znovu, aby si je poslechli, a přicházejí po staletí a po tisíciletí a stále jim to má co říct, už to je znamením, že Bůh jedná v dějinách a v lidských životech a jeho kazatelé mluví v jeho moci. Tak dostal už Mojžíš znamení, z nichž Izraelci poznali, že tentokrát nemluví Mojžíš jen za sebe, ze své horlivosti, ale že jej poslal Hospodin sám.

Ovšem ta znamení nejsou právě průhledná a každému na první pohled jasná. Od těch dob nás dělí tisíce let a veliké změny, ke kterým mezitím došlo v lidském myšlení a dějinách. Abychom jim alespoň trochu porozuměli, musíme si uvědomit, že v Egyptě vládlo mnoho pověr a i Izraelští žili pod vlivem egyptských představ. I když nám ta znamení připadají tajemná, podivná, spíš jako čarování – a jistě nám Bůh dnes sesílá znamení docela jiná, nám srozumitelná a našemu chápání blízká – pro tehdejší diváky ta zvláštní kouzla smysl měla. Na prvním místě se objevuje had. Ten je od počátku Bible ztělesněním zla, obrazem zlé moci, která je Bohu nepřátelská a člověku nebezpečná. A když si vzpomeneme na vyobrazení z knih či filmů o starém Egyptu, možná si uvědomíte, že farao má svou královskou korunu zdobenou podobou hada a také žezlo v jeho ruce je nahoře zakončeno hadem. Hada a jeho jedovaté moci se každý bojí – i Mojžíš. Dává se na útěk. Ale to znamení spočívá v tom, že Mojžíš zmocněný Bohem smí vztáhnout ruku a v jeho dlani se had opět promění v neškodnou hůl. Nemůže mu ublížit ani zlá moc, o kterou se opírá farao, ani jakákoli zlá, ďábelská síla. A to platí i později – když Pán Ježíš vysílal své učedníky do díla, říkal jim: „Dávám vám moc šlapat na hady a štíry, na všelikou moc nepřítele a nic vám neuškodí.“ A tak, kde jste dřív utíkali, mysleli, že v útěku je záchrana, tam najdete sílu a odvahu, abyste obstáli, byť je to boj na život a na smrt.

A k tomu druhé znamení – malomocenství – nevyléčitelná nemoc. Znamenala vyhnanství, naprostou opuštěnost a pak smrt. Na tom nikdo nic nemohl změnit. A Mojžíš je tím malomocenstvím postižen a hned zase z něj uzdraven! A má se tím jemu a všem, kdo to znamení uvidí, znázornit: Bůh může způsobit tu změnu, kterou nikdo jiný způsobit nemůže. Může zvrátit to, co se jeví jako definitivní zánik a konec. Může vysvobodit z opuštěnosti, bezmoci a zavržení a nenapravitelného postižení, ano ze smrti. Bůh, který vyvádí Izrael z Egypta, je Bůh, který smrt proměňuje v život, otroctví ve svobodu, skleslost v naději, nevěru ve víru, zbabělost v odvahu. V jeho moci se může Mojžíš odvážit postavit před vládce pohanské mocnosti i před vlastní vystrašený, ano už hynoucí lid.

Třetí znamení zasahuje Nil – posvátnou, životodárnou řeku, oporu a chloubu Egypta, záruku jeho blahobytu. A ukazuje se, že Hospodin je pánem i nad těmito vodami, svlažujícími Egypt. Nil není dárcem života. Bůh může způsobit i konec blahobytu, který mohutná řeka zajišťovala – což nebylo za Josefových časů sedm hladových let? Nelze spoléhat jen na božstvo Nilu ani na žádné jiné slibující blahobyt, přinášející bohatství. Také ta dnešní božstva dávající blahobyt a růst civilizace – věda a technika – mohou být blahodárná. Ale když Hospodin zadrží své požehnání, tato božstva mění všecko v krev. Tomu dnes můžeme dobře rozumět. Věda, technika, ale také práce, spotřeba i zábava se tlačí na první místo v lidských životech a slibují blahobyt. Když se jim to podaří a člověk pohrdne Bohem – dárcem požehnání – pak se tyto veličiny mění v drsné otrokáře, kteří z lidí dřou kůži. – To připomněla proměna Nilu v hrozivou krev.

Tři znamení, ale i pak se Mojžíš brání: „Neumím mluvit“, chyba je ve mně! I když předvedu tvá znamení, nedokážu vysvětlit, co znamenají. Tuto Mojžíšovu úzkost zná asi každý kazatel a svědek. Když vidí velikou odpovědnost, kterou mu Bůh dal a na druhé straně malomyslné a nedůvěřivé posluchače. Když vidí mocné vládce tohoto světa a vedle toho bezmocný lid Boží – tu jej napadá: Jak na to mohu stačit? Jaký mohou mít má slova účinek? Ale Hospodin to nevzdá. On pověřuje tohoto koktavého Mojžíše a všechny nás, nevýmluvné kazatele, kteří tak těžko hledáme slova: I tebe mohu použít, tebe potřebuji. Dílo Božího království na tomto světě není postaveno na lidské výřečnosti. Nespočívá na řečnickém nadání a propagačním umění nějakého člověka. Spočívá jen na moci Boží. Moci toho, který dal člověku ústa a který dokáže způsobit, že i nevýmluvný svědek bude povolán do služby a navzdory své neschopnosti bude zvěstovat pravdu slova Božího účinně a přesvědčivě.

Ale i když je i čtvrtá námitka odstraněna Boží trpělivostí a ochotou ve všem všudy pomoci, není ještě rozhodnuto. Mojžíš najednou odmítne docela: „Pošli si koho chceš, kohokoli, jen ne mne!“ My bychom čekali, že teď už ho Hospodin nechá. A on opravdu už má dost těch Mojžíšových strachů a váhání. Proto vzplane hněvem. Ale je to zvláštní hněv. Nespálí a nezničí Mojžíše zaslouženým trestem. I v hněvu zůstává Bůh milujícím a věrným. „Jestliže jsem dal své slovo, pak ani čtyři, ani čtyři tisíce námitek a ani konečné odmítnutí na tom nic nezmění. Já vám pomohu a zachráním vás všemu i vám samým navzdory.“ A tak tomu namítajícímu a vzpurnému Mojžíšovi dává pomoc. „Běž, bratr ti už vyšel naproti a bude se radovat, že s tebou smí jít a být ti druhem a pomocí.“ To je převzácný dar, který Pán Bůh dává nám váhavým a vzpurným: dává nám bratra. Nemusíme jít sami. Ale nejcennější ze všeho je to, co jsme řekli předtím. Ani ten bratr a my všichni dohromady bychom nezmohli nic, kdyby se Bůh, odmítaný a stále urážený naší neochotou a nepoddajností, nerozhodl. A kdyby netrval na tom, že dílo svého spasení dokončí a dovrší. I když musí planout hněvem, nehasne jeho planoucí láska a díla svých rukou neopustí.

Modlitba: Hospodine, ty jsi Bůh a Pán. Pomoz nám, abychom tomu věřili a na tebe se spoléhali a tebe poslouchali. Přemoz nás jako Mojžíše, abychom se od každodenního chleba tvé lásky sami nevzdalovali a tvým slovem se sytili znovu a znovu ke své spáse. Amen.