Ex 2:23 – 3:8  Po mnoha letech egyptský král zemřel, ale Izraelci vzdychali a úpěli v otročině dál. Jejich volání o pomoc vystupovalo z té otročiny k Bohu.  Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem,  Bůh na syny Izraele pohleděl, Bůh se k nim přiznal. Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. Řekl si:„Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.  Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: Mojžíši, Mojžíši! Odpověděl:Tu jsem. Řekl: Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.  A pokračoval:Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.  Hospodin dále řekl: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.  Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.

První čtení: Mt 17,1-8

Písně: Ž 111; 210; 192; 477,4-6; 635

Introit: Oči Hospodinovy obráceny jsou k spravedlivým a uši jeho k hlasu volání jejich. Volají-li spravedliví, Hospodin vyslýchá a ze všech úzkostí jejich je vysvobozuje.

Mojžíš nebyl vždycky „ten Mojžíš“, největší z postav dějin Izraele a jednou z největších osobností biblických událostí. Na začátku jen ohrožené děcko. Pak princ vyrůstající pod egyptským vlivem – pod vlivem Božímu lidu nepřátelským. Později Mojžíš rozpomínající se na svůj původ a hledající svou identitu ve spojení s lidem, z něhož pocházel. Ovšem to byl lid v jeho době zotročený, nesvéprávný, svého Boha asi moc neznající a vypadalo to že i svým Bohem dávno zapomenutým. Dále tu byl Mojžíš, který jednal svévolně a za sebe, až se stal dokonce vrahem egyptského drába. Ukázalo se, že takové horlení pro spravedlnost k záchraně jeho izraelských bratří ­- s nimiž se obdivuhodně ztotožňuje, on až dosud privilegovaný Egypťan – takové horlení k vysvobození nevede. Proto musel být ponížen až do vyhnanství a stát se pastýřem ovcí.

Ano, čte se to téměř jako román. Ale není to román psaný kvůli hrdinovi Mojžíšovi. Od začátku tušíme, že za událostmi je hlavní postavou někdo jiný. Hospodin. Dosud ještě k Mojžíšovi nepromluvil. Ale celé dění je jeho děním. A on si chystá půdu k setkání s vybraným služebníkem. Bude to půda svatá. Místo setkání Boha s člověkem. Tak jako to poznal Mojžíš, poznají to i učedníci, když před jejich zraky Bůh zjeví v Ježíši svého milovaného Syna a na okamžik nechá lidským očím hledět na jeho slávu.

Mojžíšovi se Bůh zjevil v hořícím keři. Mimořádný jev. Tak k tomu Mojžíš zprvu přistupoval, když odbočil ze své cesty, aby se podíval na ten „veliký úkaz“, proč keř hoří, ale neshoří. I naši pozornost poutá každý mimořádný úkaz a chtěli bychom mu přijít na kloub. Když však čteme dál, je patrné, že tohle není důvod, proč měl Mojžíš odbočit ze stezky pastýře ovcí a z cesty poddaného nějakému midjánskému knížetí, či dokonce knězi. Proč měl opustit svou novou rodinu v Midjánu a začít se plně, naplno věnovat tomu, čím ho pověří tento Bůh, který právě k němu začíná mluvit. Ano, keř hoří, ale v plameni neshoří, protože Hospodinovo slovo nikdy zcela neumlká a jeho věrnost nepřestává. Nikdy. Ani dnes. On se stále a ve všech generacích připomíná svým úmyslem zachraňovat, spasit a dovést do svobody své děti. Mojžíš se o tom má právě dovědět. Proto jeho pozornost přestane přitahovat keř, který vidí a začne poslouchat hlas, který slyší, hlas Boží.

„Mojžíši, Mojžíši!“ ­- Bůh dvakrát volá služebníka jménem. Vzpomínáte? „­Samueli, Samueli!“ ­- „Tu jsem.“ Odpovídá vždy poslušně služebník. Pokaždé by nás to mělo překvapit, že Pán si pro svůj velkolepý plán vybírá člověka, který se buď svým narozením nebo pak i svým životem prodral doslova trnitou cestou. Málem tu ani nebyl. Už už se ztrácel v mase bezejmenných lidí, v systému, který nepřeje osobnímu rozhodování, důvěře, věrnosti na pouhé slovo. A náhle se ukáže, že Pán jej zná a má s ním plán, který bude cele záviset právě na věrnosti, odvaze a odpovědnosti tohoto jednoho člověka. „Mojžíši, Mojžíši! – A on je připraven naslouchat a být tu na Boží slovo k dispozici. „Tu jsem!“

Ale být Bohu k dispozici ne kvůli sobě a ne kvůli vlastnímu prospěchu. O to rozhodně nejde. Ono je to spíš naopak – už to tak vypadá – že služebník na cestě povolání bude v nebezpečí, v opovržení a ve všelijakém nepohodlí pro to Boží slovo. Přitom výsada, kterou Mojžíš bezesporu jako jediný měl, totiž jít se podívat až tam, kde z prostředku hořícího trnitého keře mluví sám Hospodin, ani tato výsada z něj nedělá poloboha nebo nějak jinak privilegovanou osobnost. „Nepřibližuj se sem! Neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá!“ ­Už tam, kde stojí, je půda svatá. Člověk musí být zastaven, aby pochopil a přijal tu skutečnost – já jsem jen člověk, ale on je Bůh. Vždyť i kněží, kteří v chrámu předstupovali před Hospodina, byli bosí a v uctivé vzdálenosti. Vše bude tak, jak se jemu líbí, jak on rozhodne. Nejsme partneři. A přece – i navzdory odstupu a rozdílu, který mezi Stvořitelem a stvořením vždy zůstane – je rozhodující vztah lásky, který Bůh k nám chová. On není neznámé božstvo z hory. Zjevuje Mojžíšovi, kým byl, je a bude – totiž Bohem jeho praotců Abrahama, Izáka a Jákoba. „Já jsem Bůh tvých otců…“ Tak spojuje slavnou minulost Izraele s neslavnou současností zotročeného lidu a dokonce s tímto Mojžíšem, který ani uprostřed Izraele nevyrostl a také nyní s ním nežije. Vlastně sotva se pokusil projevit svou sounáležitost, byl odmítnut a kvůli svému pokusu o zastání spolubratří málem zabit. Bůh to však vidí jinak. Jeho pravda je jednoznačná: „Jsem Bůh tvých otců“.

Tato zjevená Boží dobrota vzbuzuje bázeň. V tuto chvíli si Mojžíš zakrývá tvář, protože se bál na Boha pohledět. To je zajímavé! Mojžíš vidí Boha, ale rozhodne se na něho nehledět. Mimochodem, dobrý příklad k pochopení, proč i my se modlíme za to, abychom se Boha báli („dej ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme …“). Svatá bázeň před Bohem, který se nám zjevil ve své lásce, to je přiměřený přístup, který pak umožňuje bez vší pýchy nebo zase strachu vyslechnout to, co Pán nám chce říci. Mojžíš se bál na Boha pohledět, ale pozorně poslouchá i to další z jeho slov:

„Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti …“ Viděl jsem jej, slyšel jsem jej a znám jej. V cizině. Nic nebrání Hospodinu, Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, aby jejich potomky viděl, slyšel a znal i v Egyptě, kde bohem je faraon a kde je jeho lid v otroctví. Nepatří mu nic, dokonce už ani vlastní tělo, ani vlastní čas, ani vlastní hlas a síly. Tohle všechno Bůh zná a ví, že v takovém zotročení jej jeho lid už ani chválit nemůže. Že otroci mohou jen plakat a sténat. To však stačí. Úpění Izraele stačí k tomu, aby Bůh odpověděl. Nezasáhne však jako „deus ex machina“, nečekaně shůry nějakým zázračným zásahem. Nýbrž snižuje se dolů a osloví tohoto pro lid zatím neznámého a nedůvěryhodného Mojžíše. „Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré, prostorné …“

Milí bratří a sestry, Hospodin nejenom zná lidskou bídnou situaci, nejenom pamatuje na praotce a na svůj slib Abrahamovi, ale on se rozhodl ve prospěch svého lidu konat také dnes. Snižuje se ze svého majestátu a začíná lopotnou, dlouhou cestu za svým lidem, za jejich srdcem. Aby znovu získal jejich důvěru a přivedl je k rozhodnutí jemu jedinému sloužit. Spolu s tím rozhodnutím Boží lid vždycky čeká osvobození z otroctví – z otroctví Egypta, z otroctví zmaru, hříchů a smrti. Zatím však jsme teprve pod Chorébem s Mojžíšem, ke kterému Bůh poprvé promluvil z hořícího keře. Již toto znamení však mluví o tom, že Boží rozhodnutí nezhasne, ale bude planout, dokud nedojde cíle. I když je ten keř trnitý a cesta bude nesnadná, spojená s bolestí, přece je přesvědčivá, protože přesvědčivý je ten, který tu promluvil.

Mojžíš neuvěřil Bohu jako nějaké tajemné divotvorné bytosti v přírodním úkazu. Ani nějakému abstraktnímu principu, do kterého si můžeme promítat své představy o jeho podobě. Nic takového. Mojžíš poznal, že se mu zjevil Bůh, jakého dosud neznal a o jakém dosud ani neslyšel. Neboť toto je Bůh-Otec, který slyší pláč a sténání svých dětí a není k němu lhostejný. Něco začíná konat. A ne malého. Chystá velké vysvobození. Tak velké a významné, že na něm stojí víra celé církve – církve Izraelovy i církve Kristovy. Od chvíle, kdy se Bůh zjevil pod Chorebem/Sinajem a kdy oslovil Mojžíše, od té chvíle počíná velká naděje Božího lidu na vysvobození ze země zmaru a smrti a velká naděje, která se upíná k nové, zaslíbené Boží zemi. Při tom se propojuje slavná linie praotců s církví, která už je na umření. A propojuje se i s církví vítěznou, která doputovala až domů. Amen.

Modlitba: Pane Bože, který jsi ve svém Synu sestoupil dolů, abys nás vyvedl z otročení hříchu a smrti, chválíme tě za tvou věrnost a toužíme po vysvobození ze všeho, co nás ve sráží a umrtvuje a bere nám víru. Amen.