Text: Mt 4:8-17   Pak Ježíše ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu  a řekne mu: Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.  Tu mu Ježíš odpoví: Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.  V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.  Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje.  Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím,  aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:  Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů –   lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.  Od té chvíle začal Ježíš kázat: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.

1. čtení: Žd 5,1-9
2. Písně: 442; 688; 694; 696; Požehnání

Introit: Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. (Ž 91,9)

Milí bratři a sestry, milé děti,

na „Tři krále“ skončilo vánoční období. My bychom je možná chtěli prodloužit, podržet. A tak si necháváme stromeček co nejdéle a zazpíváme si u něho, třeba i cukroví ještě máme… Rádi na to pak vzpomínáme a ve svém obýváku si tu idylu vánoc zpřítomňujeme. Ale vánoce nejsou jen idyla. Všude nemají teplé voňavé obýváky, stromeček a cukroví. Jsou děti, které to nikdy neviděly a nikdy se neohřály, ani nic dobrého neochutnaly. Jsou ty naše vánoce blíž Ježíšovu narození, nebo ty jejich třeba v Africe? Vždyť Pán Ježíš musel snášet nouzi a zimu – v jesličkách a v chlévě. Asi také strach, jak to s celou rodinou bude dál, když utíkali před králem Herodem. A pak v životě neměl často, kde hlavu složit. A přitom by se dalo čekat, že jej jeho nebeský Otec dosadí na trůn, aby vládl národům světa a jejich královstvím. To by nebylo nic divného. Měl by tedy začít v hlavním městě: Jeruzalémě. Přestěhovat se tam a získat lidi na svou stranu. Pán Bůh by jistě měl prostředky, jak to zařídit. Vždyť má vládu nad všemi zeměmi světa.

Ale o ničem takovém jsme nečetli ani neslyšeli. Kde dospělý Ježíš začal? V pustině u Jordánu. Tam ho po křtu – stejném jaký mají všichni hříšníci – Boží Duch odvedl, aby se tam Ježíš mohl připravit na svou službu, na své poslání od Boha. Aby se sám rozhodl, jestli to tak chce a bude nebeskému Otci poslušným Synem. Všimněme si, že za Ježíše nerozhoduje, ani nic za něj neřeší nikdo jiný: ani druzí lidé, třeba matka Marie, ani andělé, ani Bůh sám. To tedy neměl jednoduché.

Jestlipak mu to nebylo divné? Nehlodaly v něm pochybnosti a tajná přání, co všechno by si s Boží mocí a pomocí mohl dovolit? Jak slavný a bohatý by mohl být? Co všechno by mohl ovládnout a podmanit si? Tyhle otázky stavějí člověka před Boha a nad Boha a v Bibli se nazývají „dábelské“. Četli jsme, že je Ježíši vnucoval ďábel.

„Pak ďábel vezme Ježíše na velmi vysokou horu…“ Odtud má přehled po celém světě. Jak je ten svět lákavý! Co všechno by tu šlo užít a ovládnout! A zvláště když je člověk mladý a na vrcholu sil. S tímhle pokušením ďábel samozřejmě počítá. „Toto všechno ti dám, …“ Ale když pozorně posloucháme, tak všimneme, že to nebude zadarmo: „Padneš-li přede mnou a budeš se i klanět.“ Za takovou cenu! Poklonit se někomu? Že to nic nestojí? Vždyť to znamená: „Klaním se ti, a od nynějška tě budu poslouchat. Co budeš chtít ty, to udělám.“ Ale co se divíme! Vždyť ďábel je starý pokušitel a lhář. Kdo zná Bibli, tak ví, že hned na začátku klamal lidi. Není radno se s ním bavit a přijímat jeho nabídky. A to mu také Ježíš dal najevo. Odpoví mu pěkně zostra, tak se na ďábla musí: „Jdi z cesty, satane!“ To je stejné jako „vypadni, zmiz a neotravuj mě!“ Satanovi tohle klidně říct můžeme a není to nezdvořilé.

Jak to Pán Ježíš věděl, že tohle ­rozhodnutí je správné? Úplně stejně jako to můžeme vědět my: z Bible. Odpověděl přesně slovy Mojžíšova zákona: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Tak je to psáno v Dt 6,13. Na tohle ­- na Boží slovo – je i ďábel krátký a musí odejít. A Ježíš? Nezískal hned na začátku „zadarmo“ království světa, ani jejich moc a slávu. Však lidé, za kterými přišel, to také nemají. Nezajímá ho, jak by se mohl mít sám na trůnu. Zajímá ho, jak se daří lidem, kteří jsou pod trůnem, tam dole, bez moci a slávy, bez peněz, často i bez domova. A to je také to první, o čem slyší: „Jan Křtitel byl uvězněn.“ Posel, který Synu Božímu připravoval cestu. Ten Jan Křtitel, který dal lidem novou naději, že Pán Bůh o ně má zájem, že nejsou na světě opuštěni a mohou se pro Boží příchod připravit. Proto také vyznávali své viny a nechávali se od Jana v Jordánu pokřtít. Herodes, který nebyl pravým králem, však takové hnutí mezi lidmi nestrpěl. A už vůbec se mu nelíbilo, že Jan mu to vytýkal otevřeně: „Ty děláš ve své rodině věci proti Pánu Bohu.“ Nesnesl kritiku a proto krutě zasáhl, aby Jana umlčel. Nechal jej vsadit do vězení.

Ježíš vzal Janovo dílo za své. Věděl, že Jana poslal Pán Bůh a teď je potřeba v té Janově službě pokračovat. Když někdo už není a na svém místě chybí, Pán Bůh očekává, že se díla ujme nový služebník. A tohle je důležité dílo: Lidé nesmějí zůstat bez Božího slova a bez Boží lásky. O to se začne starat Ježíš. To by z trůnu v Jeruzalémě nebo v Římě takhle nemohl. Tam by ho možná našly stovky lidí, kteří by z něj udělali politického vůdce. Lidé, kteří hledají člověka, který by se před ně postavil a vedl je do boje proti falešnému králi Herodovi a proti římským okupantům. Nemůžeme se takovým lidem divit. I v našem světě lidé a celé národy hledají spravedlnost a právo. Ale Pán Ježíš poznal, že lidem něco pomůže ještě víc: Pán Bůh sám. Vydá se mezi lidi, kteří trpí proto, že jsou bez Boha. Tam, kde nemají jeruzalémský chrám, ani doma neotvírají Bibli. Jsou přesvědčeni, že oni Boha nezajímají.

To je tedy další Ježíšovo rozhodnutí. Z opuštěného kraje od Jordánu se vydá do hustě obydlené Galileje. Opustí dokonce i Nazaret, kde žila jeho rodina a v Galileji si vybere přímořské obchodní město Kafarnaum. Je to na území, o kterém již před sedmi stoletími kázal prorok Izajáš, že je to kraj stínu smrti. Nic pěkného. Tam ovšem nežili ti, kteří chtěli slyšet Jana Křitele. Nebyli tam židé, kteří znali Mojžíšův zákon. Galilea pohanů – tak se tomu kraji říkalo. Tam žili všelijací přistěhovalci a přes moře přijížděli všelijaké pochybné existence, které přivážely i své modl a náboženství. Všechno se tam míchalo a aby nevypukla nějaká revoluce, zasahoval i tam krutě Herodes se svými úřady a vojáky. Takže Ježíš určitě nešel do nějakého soukromého klidu, kde by mu nic nehrozilo. Dokonce si mezi galilejskými obyvateli našel své učedníky, které pak nazval přáteli! Stal se bratrem těm lidem bydlícím v temnotách.

Proč to všechno? Proč si to Ježíš tak komplikoval? A šel mezi ty, kteří na tom byli nejhůř. Jestli někde, tak v Galileji pohanů, si lidé měli důvod myslet, že svět je temné místo, kde vyhrává ten, kdo má větší sílu, ostřejší lokty, větší svaly a víc peněz a známostí. Tam jde Ježíš proto, aby se splnilo, co ten starý prorok Izajáš prorokoval: „Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři, za Jordánem, Galilea pohanů ­- lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.“

Lid bydlící v temnotách uvidí velké světlo. O tom Pán Ježíš začal kázat. Aby lidé věděli, že Bůh chce být s tímto světem. I s Galileou pohanů. Když za sebou zavřeme dveře kostela a vyjdeme ven, vyjdeme do naší Galiley pohanů. Tam si lidé myslí, že je svět bez Boha. Každý si žije podle svého. Hledají si své modly a své jistoty, každý jinak a těm slouží. Svět bez Boha známe, ale ne Boha bez světa. Ježíš, který do našeho světa přišel, nám říká, že není Bůh bez světa. Proto nedal na ďáblovo lákání a nabídky všech království světa a jejich lesku. Zůstal věrný jedinému lesku té hvězdy, která vedla do Betléma. Ale tím všechna sláva končila. V Betlémě byly jen jesle a chlév. A pak už tomu nebylo jinak. Když dospěl, připojil se křtem Janovým ke všem hříšníkům a pak šel do těch nejzapomenutějších temných míst, kde už Boha nikdo nečekal. Kde stín smrti překrýval všechnu radost a světlé zítřky. Právě těm lidem Ježíš začal kázat: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“

Když lidé, kteří už nic pěkného nečekají, takové zvěstování slyší, tak dostanou naději, že nejsou zapomenuti. Že nejsou odepsaní. Čiňte pokání! -­ To znamená: „Můžete se změnit. Jde to. Pokuste se o to. Má to smysl!“ Je to jako jasné světlo rozsvícené na temné cestě. Světlo, které září, takže se za ním dá jít a neztratíte se. Tohle světlo – připomínající nám betlémskou hvězdu – potřebují lidé v každé době. Potřebují slyšet, že Boží svět nepatří do pohádek, do legend ani do minulosti, ale je nám blízko a kvůli němu stojí za to změnit svůj život. Opustit zlé skutky, skutky tmy a začít žít tak, aby to působilo potěšení a pomoc mému životu před Bohem i druhým lidem, kteří se mnou žijí v jednom městě. Ať už je to Kafarnaum při moři nebo Nymburk při Labi. Tam i zde můžeme slyšet Ježíšova kázání. Když posloucháme Ježíše, tak se nám spolu s jeho Slovem ukazuje, co je to království nebeské. Amen.

Modlitba: Pane a Králi Ježíši, přišel jsi do lidské chudoby, ale otevřel jsi dveře do nejslavnějšího království nebeského. Patří ti za to naše víra i chvála. Amen.