4. Mojžíšova – Numeri 1

Introit: Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně … Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. (Ž 146, 5–10)

Písně: 48; 244; 763; 314

Čtení: 1 Kor 12, 4–7. 12–14. 26–27

Kázání: „Hospodin zná své“, Nu 1, 1–4. 18-19. 44–47

Milí bratři a sestry,

dnes poprvé otevíráme 4. knihu Mojžíšovu, abychom se z ní učili. Na začátku čteme také její latinský název: Numeri – čísla. To nám asi příliš chuti k dalšímu čtení nepřidá. Čemu bychom se z nich mohli naučit? Jakoby v Bibli nebylo nic zajímavějšího a napínavějšího. Jistě, že je. Ale chceme společně hledat i tam, kde na první pohled a poslech nic zvláštního a vítaného není vidět ani slyšet. Snad jsme teď v létě odpočatější a pozornější než v pracovním zbytku roku a můžeme si dovolit po čtyři neděle tento „výlet“ do knihy Numeri. Vždyť přece nejde o to, co nás baví, ale daleko spíš o to, co nás poučí o Božích věcech, o Božím myšlení s námi lidmi. A to v této knize přece jen také je. Ve 4. Mojžíšově nejsou jen čísla. Latinský a řecký název nevystihuje plně její obsah ani její zvěst. Hebrejský název knihy totiž zní: „Na poušti“. Lid Izraelský je na cestě do země zaslíbené. Ode dne, kdy vyšel z Egypta, kdy byl vyveden z domu otroctví, už uplynul rok. Jsou ještě na cestě. Mají za sebou už několik zastávek. Ale ještě mnoho rozcestí, bojů a zastávek je čeká, než dojdou k cíli. Pořád jsou jen poutníci. Jdou z místa na místo. Nikde nejsou trvale, nikde nejsou docela doma. Nikde se dlouho nezdrží, nikde nezdomácní. Jsou stále na cestě. Nejsou sami svými pány. Jsou stále odlišní, jsou všude jinačí.

A proč právě tomuto lidu kočovníků se věnuje tolik pozornosti? Proč se o něm stále učíme? Nebyl to ani lid nejslavnější, ani nejmocnější, ani nejbohatší či nejvyspělejší. Proč právě k němu se hlásíme jako dědicové, proč právě zde se učíme? Ostatní slavné, mocné, bohaté, vyspělé národy zanikly, obohatily nás jen málo. Učíme se o nich v hodinách dějepisu a o lidu Izraelském se učíme všude, kde si otevřeme Bibli. Ovlivnil velice náš život; nebývale naše myšlení. Když se dnes mluví stále dokola o „evropských hodnotách“, tak málo platné, to jsou také hodnoty biblické a izraelské, také ty hodnoty, které si Boží lid vštěpoval na dlouhé cestě pouští. Zákon, podle kterého se cestou učil žít jako žádný jiný národ.Na tomto lidu se učíme, co skrze něho a v něm Pán Bůh konal a vykonal. Učíme se o něm pro Boží dílo, které se v něm dělo. Proto že se k němu Hospodin sklonil. Že se mu zjevil, že si jej povolal. Že si jej vyvedl ze země egyptské, kde musel otročit k smrti. Že mu dal svou smlouvu, zaslíbení, příkazy. Proto se učíme o Izraeli, o Božím lidu. Byl to lid zvláštní, odlišný od všech ostatních. Jeho zvláštnost a odlišnost byla právě v tom, co Pán Bůh pro něho a s ním konal a chtěl konat. Jeho zvláštnost a odlišnost nebyla vlastnost, ale dar a úkol.

Tento lid je na cestě do země neznámé, kterou mu Bůh zaslíbil. Jde cestou, kterou ještě nikdy nešel, cestou nebezpečnou, nesnadnou, těžkou. Dlouhou zastávku učinil pod horou Sinaj. Tam jim Hospodin dal svou smlouvu, naučil je svým řádům, právům a pořádkům. Tam se jim zavázal věrnou, nezrušitelnou láskou. Tam vydal Mojžíšovi a Áronovi příkaz sečíst všechny Izraelce a uspořádat všechny muže, schopné branné služby. Oba – Mojžíš i Áron – to provedou prostřednictvím předáků jednotlivých rodin, aby byla vyloučena osobní zaujatost a nespolehlivost. Slyšíme o jednotlivých pokoleních i o počtu těch, kteří byly „schopni“. Celkový počet je ovšem nápadně vysoký. Vzbuzuje rozpaky: „šestset tři tisíce pět set padesát“ (1,46). Při současném válčení na východ od nás se navzájem jednotlivé strany obviňují, že počty svých válečníků všelijak upravují, jak se jim hodí. Jistě to má svůj strategický důvod. Ne každý mu však rozumí. Nebylo tomu tak náhodou již s počtem izraelských bojovníků? O to zvláštnější by bylo, proč si to máme dnes vykládat. Vždyť podle toho by celý lid čítal kolem 2 000 000 lidí. To je jasné, že by tolik lidí naráz nemohlo pouští projít. Vždyť by to byla armáda, kterou si v té době nemohla dovolit žádná velmoc. A tak se zdá nejpravděpodobnější vysvětlení, že čísla jsou to spíš symbolická. Připomínající například mnohem pozdější dobu krále Davida, který si dovolil sám sčítat lid pro válečné účely a možná těmi čísly – dokonce ještě vyššími – chtěl ohromovat. Nevyplatilo se mu to před Hospodinem. (2 Sam 24, 1–10)

Zde si máme všímat toho, že Hospodin sám nařizuje „pořídit soupis“. Nemůsže jej provést kdokoli. Pánem tohoto lidu je totiž Hospodin sám. Jen on o nich rozhoduje. Jen on nad nimi panuje. A sečtením si je chce formovat. Izrael přece není a nebude houfem lidí, které nic neváže a nezavazuje – kromě stejné uniformy a kromě snad zoufalství, že stejně není kam utéct. Ne. Tak tomu v Božím lidu na cestě nebylo a není. Má tvořit a vytvořit společenství, v němž každý má své místo, svůj úkol, své poslání. A tu má být patrné, kdo se k němu vědomě sám hlásí, kdo k němu patří, s kým je možno počítat. Ve společenství nevládne libovůle a zmatek, ale řád, právo, pořádek. Nedá se to srovnat s armádou žoldnéřů ani s vojskem shromážděným nařízením branné povinnosti. Izrael se má formovat ve společenství.

Možná to není úplně lehké pochopit a přijmout. Vždyť ve světě to chodí opravdu jinak už celé věky. Vojáci jsou spíš čísly než lidmi. Jejich vůle a jejich vlastní vztah k tomu, proč bojují, příliš důležitý není. Přinejmenším se jich na to nikdo neptá. Podobně to bývá ve velkých fabrikách a zařízeních … V Božím lidu jde však o každého jednotlivě, konkrétně. Proto je tu vypsáno – je toho tolik, že z kazatelny to nečteme, ale doma si to zkontrolujte – tolik různých jmen, tolik různých rodin, čeledí, rodů a kmenů. Dvanáct kmenů má tvořit společenství. A každý z nich má své vlastní, význačné a výrazné rysy. Každý z nich má svou svéráznou tradici. A každý kmen má tolik různých čeledí a každá čeleď tolik různých domů a rodin. Pestrá směsice tradic, rysů, vlastností. Tihle všichni, různí, rozdílní tvoří Izrael, Boží lid, společenství. Není tam uniformita a jednotvárnost. Ta je jen tam, kde vyprchal život a nastoupil diktát a násilí. Ani ve sboru není uniformita. Myslíte, že by záchrana lidí byla v tom, aby byli všichni takoví, jako jsme my? Chtěli byste, aby byli všichni takoví jako vy? Snesli byste je potom? Společenství je něco docela jiného než uniformita a jednotvárnost. Jen mezi rozdílnými a různě obdarovanými může vzniknout společenství. Protože tam může nastoupit vzájemná služba, sdílení, obohacování ve vzájemné úctě a respektu. Ideálem není uniformita myšlení, nazírání, mluvení, ale vzájemná výměna darů v lásce a úctě. Proto užil později apoštol Pavel obraz těla a jeho rozmanitých údů k vysvětlení toho, jak má fungovat místní církev; jak my říkáme „sbor“.

Ale co je vlastně spojuje? Právě z toho mívají lidé strach, že kvůli přílišné odlišnosti, nebudou spolu lidé sdílet to společné, pro celek společnosti nosné; to, kvůli čemu by ve zlých časech byli ochotni i něco obětovat či dokonce nasadit svůj život v boji. Co mají společného tyto rozdílné kmeny? Co překlene jejich zvláštnosti? Stačí, že se hlásí ke společnému otci? Mají však různé matky! – Co zvítězí? Společný původ, společná minulost není dostatečnou silou společenství. Co je všechny spojovalo? – Byla a je to společná cesta k cíli. Společná naděje, společná budoucnost. Spojovalo je Boží pozvání k práci na Božím díle. Proto měli společnou svatyni. Tehdy stánek setkávání, který s sebou pouští nosili. Byli rozdílní a pohromadě je drželo jenom to, co pro ně a mezi nimi Pán Bůh konal. Představovali jsme si je někdy jako ideální lidi, bez vady a hany, jejichž vztahy jsou samy o sobě příkladné, jejich víra, poslušnost, naděje vzorná a tím nám ovšem byli cizí, vzdálení, nepochopitelní a proto ne k užitku. Vytvořili jsme si o nich vysoké mínění a slavný obraz a pak jsme byli mnohokrát dotčení, a pohoršeni, když jsme se dočetli o jejich slabosti, mdlobě a dokonce hříchu. Jen tak však vidíme, jací jsou. Ne nějací světci, svatoušci, ale svědkové Boží trpělivosti, Boží milosti, moci a spravedlnosti. Jejich vlastní mdloba, křehkost a ohroženost, jejich hřích a naproti tomu Boží trpělivost, Boží milost a odpuštění a zaslíbení – to je spojuje a to je drží.

A když je Hospodin rozkáže spočítat, pak to pro všechny znamená, že je všechny zná. Že na ně pamatuje. Zná je v jejich rodinných vztazích a svazcích, v jejich svérázných zvláštnostech. Nemusí se před ním nijak skrývat nemusí se přetvařovat. Zná všechny. Počítá se všemi. Má pro všechny čas, úkol, pomoc i sílu. Zná všechny, nejen ty, kteří jsou schopni branné služby, ty kteří jsou produktivní. Zná i ty, kteří jsou potřební, slabí a mdlí. I na ně pamatuje, i s nimi počítá. Nikdo není zapomenut, nikdo není odstrčen. V tom je také rozdíl oproti běžné armádě. V Božím lidu nemůže být nikomu řečeno „nepotřebuji tě“, jdi odtud. To by bylo, jako by noha řekla ruce, „nepotřebuji tě“, nebo oko uchu, „obejdu se bez tebe“ – jak jsme to slyšeli v apoštolově přirovnání. A tak zde nikdo není bez naděje. Protože to, že s námi náš společný nebeský otec počítá, dodává naději k životu i k překonávání překážek. A tak i ty biblické starozákonní soupisy a seznamy izraelských rodin k nám mluví. I tento soupis mužů, kteří jsou schopni branné služby, je výmluvným svědectvím o Božím – ne lidském – svrchovaném panství a prozíravé milostivé péči: „ Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.“ (Iz 43,1)

Modleme se. Bože, jsme tak různí, ale před tebou navzájem si rovni. Pomoz nám přijímat se navzájem, jako ty jsi přijal nás. Pomoz nám cítit se bezpečně, a přitom být připraveni posunout se jinam, než kde jsme byli. Pomoz nám nechtít mít pravdu, vždyť ona má nás. Amen. (EZ, str. 993)